Blázinec – Polyherectví: když jeden herec hraje všechny role

Blázinec je inscenace Jaroslava Gillara (autor a režisér) uváděná v divadle V Řeznické a vzniklá na motivy povídek Edgara Allana Poea. Miroslav Táborský v ní ztvárňuje všech patnáct postav a odlišuje je pomocí hlasu, mimiky, rekvizit a někdy i celých kostýmů. Na jevišti se také několikrát objevuje postava zahalená v černé burce, která podává rekvizity a pomáhá Táborskému s převlékáním.

Co je polyherectví

Výraz monodrama označuje situaci, kdy celou inscenaci odehraje jeden herec – bez ohledu na to, zda ztvárňuje jednu nebo více postav. V tomto textu proto používám pojem polyherectví pro označení inscenačního principu, v němž jeden herec hraje všechny postavy v inscenaci, a tedy několik odlišných charakterů. Z toho vyplývá řada překážek, které musí inscenace řešit a které monodrama s jednou jedinou rolí nezná.

Realistické polyherectví

Aby mohl divák s děním na jevišti soucítit, musí inscenace působit alespoň do určité míry realisticky. Ideál realistické inscenace založené na polyherectví by vypadal tak, že divák přijímá proměny mezi jednotlivými postavami jako přirozené a s každou proměnou se mění i jeho emocionální ladění. Tento ideál však samozřejmě není dosazitelný. Proměny budou nutně vždy alespoň částečně komické, nepřesné nebo kostrbaté. Zasahují i do tempa a atmosféry inscenace, protože divák je při každé proměně na okamžik vytržen z imerze.

Specifika inscenace Blázinec

Už obsazení M. Táborského ukazuje, že si je J. Gillar vědom právě komična proměny a rozvíjí ho. Tím do hororového materiálu přidává humor a s ním dynamiku.

Přesto zůstává strach důležitou složkou inscenace. Vzniká především z neurčitosti, kterou polyherectví vytváří. Divák si často není jistý, která postava právě mluví. Inscenace je prezentována jako vyprávění hlavní postavy o tom, co se jí stalo – a toto vyprávění se postupně rozpadá, až nakonec ztrácí logiku i časovou návaznost. Divák tedy skončí ve zmatku, protože neví, co se stalo, ale přesto to emočně prožil spolu s postavou/postavami.

Popření základních fyzikálních zákonů je nakonec pozoruhodně konzistentní: inscenace narušuje jak čas (nesmyslnou návazností příběhu), tak prostor (skrze polyherectví).

Narušení konceptu polyherectví

Blázinec velmi dobře využívá většiny výhod i slabin polyherectví. Jediným problémem, který nedokázal zcela odstranit, je nutný výpadek při změně charakteru. Tu inscenace řeší pomocí postavy v černé burce. Tím se však do určité míry narušuje síla polyherectví – objevuje se postava mimo hru, která ubírá na tísnivé atmosféře a na pocitu, že je herec skutečně úplně sám.

Využití polyherectví

Blázinec je velmi silnou ukázkou pro mě nového konceptu polyherectví. Protože mě osobně zajímá spíše popírání tradiční fabule v divadle, ukazuje se mi polyherectví jako jedinečný způsob tvorby inscenací, které mají ambici překračovat realismus.

. . .

Děkuji za přečtení!

Pro bezprostřední dojmy, přehledy premiér a derniér a podobné záležitosti sledujte instagram.