Farářův konec - Jak přimět diváka přemýšlet

Občas má inscenace geniální načasování. Zpracuje myšlenku nad kterou jste nedávno přemýšleli, způsobem, který je vám blízký a atmosférou se přiblíží vaší momentální náladě. A vy pak jen na konci stojíte, tleskáte a dozvíte se, že nikdo další nevstává.
Přesně proto budu o Farářově konci z Národního divadla psát pouze tuto úvahu a ne recenzi. Nejspíš bych na něm dokázala najít chyby, ale já… nechci.

Nedopovězenost

To, čím mě Farářův konec naprosto dostal, je práce s nedopovězeností. Inscenace totiž nemá potřebu nic vysvětlovat. Často se tak odůvodnění, proč se něco děje nebo proč postava dělá, co dělá, dozvíme mimoděk v nějaké konverzaci – nebo vůbec.

Styl vyprávění

Na první pohled by se mohlo zdát, že podobný přístup k informování diváka automaticky zrychlí tempo inscenace. To se neděje. Místo toho je děj bohatě prokládaný něčím, co lze asi nejlépe popsat jako živé obrazy, a dalšími prvky, které především budují atmosféru. To vytváří velice specifický styl vyprávění. Na první pohled by se mohlo zdát, že inscenace "pouze" koketuje s technikou divadla na divadle, kdy je děj převypravován vesničany v nějakém ochotnickém spolku. První scéna vyloženě vyznívá tak, že učitel organizuje zkoušku ochotníků. A pak se mimoděk dozvíme, že ochotnický spolek v sice obci byl, ale už zanikl. A o něco později, že učitel zrušil hodiny zpěvu a nahradil je biologií, protože zpěv považuje za ztrátu času. Opravdu by takový člověk organizoval ochotníky? Po událostech inscenace možná, ale opravdu by se rozhodl zpracovat hru o tom, jak vesničané zabili člověka? Navíc člověka, kterého se učitel nakonec zastával?

Způsob uvažování

Zní to jako hnidopišství. Jako přehnaně dlouhé přemýšlení o něčem, co se zakládá na jedné scéně a náhodných informacích vytržených z kontextu. Šlo by nad tím lehce mávnout rukou s tím, že jde prostě o vypravěčský styl. Ale právě tenhle způsob uvažování, kdy vyzobáváte mimoděk dané informace a snažíte se je spojit, ve vás inscenace probudí. Protože přímých informací vám dá velmi málo.

Ploché charaktery

Protože je inscenace na informace tak skoupá, postavy nejprve působí dost ploše. Dokonce i motivace a charakter kostelníka Alberta, hlavní postavy, je na začátku nevyřčený. Působí až jako nějaká liturgická hra, kde je důležitější ponaučení než postavy. To se ale postupně mění a divák začíná chápat, že za vší tou archetypálností jsou mnohem hlubší postavy.

Živé postavy

Nejde ale o to, že by byla vysvětlena hloubka postav. Na to není čas ani prostor. Jde spíš o naznačení. Nejspíš bych inscenaci musela vidět znovu, abych dokázala přesně popsat, v čem to je. Každopádně z jednorozměrných archetypálních postav se postupně stanou živé postavy. Působí jako běžní lidé, známe jen jednu, dvě jejich stránky, ale víme, že kdesi v sobě mají těch stránek stovky.

Albert

Na Albertovi je to vidět nejlépe, protože má jako hlavní postava přirozeně víc prostoru. Ale i tak vlastně není jeho příběh a motivace nikdy řečeny napřímo. Dozvíme se spíš krátké momenty z jeho života a samotnou motivaci pak alespoň částečně poskládáme z jeho filozofie. Velmi výrazné je jeho tvrzení o tom, že lidé jsou v podstatě zlí, pouze mají své dobré vlastnosti. V kombinaci s pro mě ještě silnějším výrokem, že totiž neudělat něco dobrého, když máme tu možnost, je nejtěžší hřích, dává alespoň rámcovou představu, co Alberta vede k jeho chování. Ve výsledku ale velká část jeho charakteru zůstává nedopovězena.

Prázdné místo

Podobně působí i minimalistická scénografie. Vidíme pouze to, co je pro nás důležité. Často navíc stylizovaně. Občas je nám na začátku kapitoly popsáno, že například to velké slaměné srdce je ve skutečnosti stoh. Jindy je vše necháno pouze na divákovi. Vizuální zážitek z inscenace tak může být hodně ovlivněn divákovou představivostí.

Proč

To všechno zní zajímavě, ale k čemu ti ve výsledku je? Inu k tomu, abychom podobně přistupovali i k náboženským a filozofickým otázkám inscenace. Výše jsem zmínila Albertovo tvrzení, že všichni lidé jsou z podstaty zlí jako argument pro jeho motivaci. Ono totiž věřit, že lidé jsou z podstaty zlí a pouze mají své dobré vlastnosti vlastně znamená, že zlé skutky nemají váhu. Protože jsou páchány z naší přirozenosti. A proto Albert moc nebere v potaz špatnost svého vydávání se za faráře. Veškeré zlo, které napáchal, vidí jako svoji přirozenost a vnímá hlavně dobro, které přinesl jako to jediné na čem záleží.

Znovu, tohle není nikde přímo řečeno, ale je to moje interpretace. Interpretace vzniklá na základě nějakých podkladů, ale hlavně tím, že jsem nad touto filozofií a otázkami musela přemýšlet. A právě v tom podle mě spočívá síla nedopovězenosti. Inscenace mi nedává dost informací na to, abych všechno jednoduše pochopila, ale dává mi jich dost na to, abych se začala ptát. A protože odpovědi často nejsou jednoznačné, musím si je do určité míry hledat sama. Zájem o postavy mě tak postupně přivedl k přemýšlení o náboženských i úplně nenáboženských otázkách.