Tahle Heda Gablerová není Ibsenova. A přesto funguje.
S pojmem adaptace se setkáváme hlavně ve smyslu zfilmování hry nebo dramatizace knihy. Převod dramatu na inscenaci je ale také svého druhu adaptace – zvláště dnes, kdy se drama pro jeviště často výrazně upravuje. To platí i pro inscenaci Hedy Gablerové ve Stavovském divadle.
Heda Gablerová
Příběhový oblouk sdílí jak Ibsenovo drama, tak inscenace. Heda Gablerová, provdaná Tomanová, se vrací s manželem z líbánek do jejich nové vily. Toman se dozvídá, že se ve městě objevil jeho dlouholetý rival, který se údajně vyléčil z alkoholismu a napsal úspěšnou knihu. To by mu samo o sobě nevadilo, kdyby tím nebylo ohroženo jeho místo profesora. Právě profesorský plat totiž potřebuje, aby si mohl přepychovou vilu pro svou novou ženu dovolit.
Scénografie
Inscenace se rozhodla příběh přesunout do současnosti. Nejvýraznější změna se proto týká scénografie. Ibsen popisuje pokoj jako vkusně a jemně zařízený, plný nábytku, květin a osobních předmětů. Takový prostor nepůsobí na první pohled jako nepříjemné místo k životu. Naproti tomu inscenace pracuje s chladným, téměř prázdným interiérem, který postrádá osobitost i známky skutečného domova. Život v něm působí vyprázdněně a nepohodlně už na první pohled.
Dvě Hedy
Tato scénografická volba zásadně mění divákův pohled na Hedu už od začátku. Zatímco v předloze je zpočátku zdvořilá a lehce uštěpačná a nic nenasvědčuje tomu, že by byla hluboce nešťastná, inscenace zdůrazňuje neúnosnost jejího života hned od prvních scén. Prázdnota prostoru zároveň otevírá další motivy, například téma neschopnosti vytvořit si domov.
Rozdílný konec
Odlišnosti vrcholí v závěru. V předloze Hedino jednání vychází především ze strachu – ze skandálu i z toho, že nad ní někdo získá moc. Její sebevražda je tragickým vyústěním vnitřního napětí a neschopnosti čelit důsledkům vlastních činů.
Inscenace však tento důraz posouvá: do popředí se dostávají témata moci, kontroly a estetiky. Heda zde umírá primárně proto, že je zklamaná nenaplněnou představou „krásné smrti“ Ejlerta. Její čin lze chápat zároveň jako pokus uplatnit moc nad druhým člověkem i jako snahu vytvořit něco esteticky hodnotného. Získává moc sama nad sebou a v okamžiku smrti vytváří na skle obraz malovaný vlastní krví.
Kvalitní adaptace
Při adaptování se obvykle tvrdí, že kvalitní adaptace by měla odrážet atmosféru a hlavní myšlenku díla. To tato inscenace nesplňuje – naopak význam záměrně posouvá.
Je to tedy stále ta samá hra? V jistém smyslu ano – má technicky stejný děj i podobné postavy. Jakmile se ale zaměříme na to, jaký zážitek nebo myšlenky si divák odnáší, dostáváme diametrálně odlišný výsledek. Pro mě osobně jsou myšlenky inscenace dokonce zajímavější a originálnější. Zároveň se ale otevírá etická otázka: je ještě možné mluvit o téže hře, nebo už jde o samostatnou reinterpretaci původního díla?
. . .
