Rozhodla jsem se udělat takový malý experiment sama na sobě – jak budu reagovat na inscenaci Hlubiny v Alfrédovi ve dvoře. Pochopím ji vůbec?
Co je nonverbální divadlo
Nonverbální divadlo se často jednoduše popisuje jako divadlo beze slov. Jenže to je trochu zjednodušení. Nejde jen o to, že se nemluví – ale o to, jak jinak se význam vytváří. Herci pracují s pohybem, rytmem, prostorem nebo rekvizitami.
Při sledování jsem si uvědomila, že pro mě existují dva typy takového divadla. V jednom postavy nemluví, ale jako byste jejich dialog stejně „slyšeli“. V tom druhém se ocitáte ve světě, kde řeč jako by vůbec neexistovala – jako by ji postavy nikdy neuměly a ani ji nepotřebovaly.
Hlubiny
Hlubiny patří k tomu druhému typu. K tomu méně srozumitelnému, protože ukazuje svět, který postrádá něco pro nás tak přirozeného, jako je řeč.
Děj
Přesto je možné v inscenaci najít děj – nebo alespoň mně se to podařilo. Musím ale říct, že po přečtení anotace si myslím, že se můj výklad neshoduje se záměrem (ale anotace je velmi kryptická, takže kdo ví). V žádném případě netvrdím, že je můj výklad správný, jen mi přijde zajímavé podělit se o to, jak jsem jednu scénu vnímala a jaký na mě měla dopad.
Vlastní výklad
Postava vojáka začne ke konci inscenace svůj osobní rituál – nalije si čtyři panáky, jeden vypije, vyleze na stůl, vyhodí do vzduchu listí a spadne na matraci. Pak se z matrace zvedne, vypije další panák a rituál takto cyklicky pokračuje. Celý tento rituál jsem chápala jako modlitbu za mrtvé přátele a spadnutí na matraci jako vyjádření ochoty skončit v propasti místo každého z nich. Nejsilnější byl ale moment, kdy voják dopil čtvrtý panák a místo konce rituálu si nalil další čtyři – v tu chvíli mi došlo, že mu zemřelo mnohem víc než čtyři přátelé a přejel mi mráz po zádech. Nakonec voják zůstane ležet na matraci. Z vyčerpání usne, aniž by se zvládl pomodlit za všechny své přátele.
To je až přehnaně konkrétní výklad. Nic to ale nemění na tom, že jsem scénu takto chápala a poměrně silně ji i prožila.
Dialog
Každé umění je dialog mezi autorem (nebo autory) a publikem. Divadlo je specifické prací s přítomným okamžikem a možností více či méně upravit dílo pro konkrétní publikum. Vždy ale pracuje s publikem jako s celkem. Díky tomu, že nonverbální divadlo vyžaduje od diváka mnohem větší zapojení, vytváří unikátní zážitek pro každého jednotlivého diváka. To je něco fascinujícího a především silného.
Zkusit něco nového
To je asi to hlavní. Nejde o to, že bych najednou začala rozumět nonverbálnímu divadlu. Ale byl to zajímavý zážitek a zůstal ve mně víc než řada inscenací, které jsem pochopila dokonale.
. . .
Děkuji za přečtení!
