Je po Maryše

S tématem domácího násilí se tu pracuje poměrně přímo – dokonce uslyšíme několik výpovědí skutečných obětí. Paradoxně jsou ale tyto výpovědi asi nejslabší část celého příběhu. Pokud totiž s něčím inscenace pracuje opravdu dobře, jsou to charaktery jednotlivých postav. Prostřednictvím humoru a živých dialogů vykresluje tři velmi rozdílné ženy, které mají jedno společné – velmi snadno si k nim vybudujete sympatie. Jejich příběh, byť fiktivní, tak má na diváka opravdu dopad. A když se pak některé situace z životů fiktivních žen na jevišti dokonce odehrají, nemá audiozáznam výpovědí skutečných žen, o nichž nic nevíme šanci zasáhnout víc. A to, i když si je divák vědom oné případné hodnoty, že jde o reálné výpovědi. Záznamy totiž nepřináší do debaty žádné nové argumenty ani nové pohledy a tak se stávají jen parafrází toho, co se odehrává na jevišti. Reálné se tak paradoxně na jevišti zdá méně skutečným než fikce. Ostatně není podstatou jeviště dávat fiktivnímu sílu skutečného?

Čím víc jsem o svých výtkách k inscenaci přemýšlela, tím víc mi přišlo, že mají něco společného - že jde o symptomy jednoho problému. Tento problém jsem si pojmenovala jako pohled zvenčí. Působí to na mě totiž, jako by některá dramaturgická rozhodnutí byla dělaná bez ohledu na specifika inscenace. Nevycházeje z textu, příběhu ani charakterů, ale možná z obecné představy, jak by měla inscenace s podobnými tématy vypadat nebo prostě ze zajímavých nápadů, které ale do inscenace nezapadají. Použití nahrávek výpovědí skutečných obětí zní bez kontextu zajímavě, ovšem konkrétně děj Je po Maryše není postavený tak, aby měl prostor s těmito nahrávkami pracovat. Podobně dává smysl i to, že by všichni diváci nemuseli znát příběhy všech ženských postav a je tedy logické na začátku udělat krátké medailonky, ve kterých se představí. Jenže příběh Je po Maryše je vystavěna tak, že se Maryša setká s ostatními postavami poprvé, takže se od nich jejich příběh přirozeně postupně dozvídá a divák tak slyší některé informace několikrát. Příběh se tím navíc okrádá o moment překvapení, který zažívají postavy při odhalování minulosti ostatních a je s nimi proto těžší soucítit. 

Ve výsledku jsou ale nahrávky použity jen párkrát a nemají tak ani dost příležitostí vyloženě nudit a zkazit příjemné tempo. Přílišné vysvětlování je otázkou především první scény. Což jsou taky v podstatě všechny výhrady, které mi přijdou opravdu relevantní. Jinak má inscenace velkou spoustu pozitiv. Pro mě funguje nejlépe, když se v malých detailech odkazuje sama na sebe a pracuje s vnitřní logikou. Například když se postupně mimoděk vysvětluje, proč zrovna Medúza oprašuje dveře a proč se Blanche zabývá právě rtěnkou. Nikdo to přitom přímo nepojmenovává, ale divákovi je dána důvěra, aby si informace poskládal sám. 

Jak už jsem psala výše, jednotlivé postavy jsou opravdu zábavné, jako nakonec celá inscenace. Jen je škoda, že se nemůžu zbavit lehké pachuti z dojmu, že tvůrci zcela nedůvěřovali vlastnímu textu.