Inscenace Ježek se soustředí na poslední etapu života Jaroslava Ježka a jeho nejbližších. V kombinaci s nadčasovými melodiemi to zní jako působivá a zajímavá divadelní podívaná – bohužel tomu tak není.
Postavy bez identity
Největším problémem inscenace jsou charaktery. Postavy je totiž v podstatě nemají – jednotlivé repliky by bylo možné mezi nimi libovolně zaměňovat, aniž by šlo poznat, komu původně patřily. Je to dáno i tím, že devadesát procent dialogů tvoří hádky. Tím ale zároveň zanikají i vztahy mezi postavami. Mezi nimi nevzniká žádná chemie. Vztah Jana Wericha a jeho ženy působí jako pět minut před rozvodem a trojice V+W+J drží pohromadě jen proto, že se nedokáže přestat hádat.
Humor bez pointy
Bohužel inscenace selhává i v humoru, k čemuž přispívají právě postavy bez charakteru. Není to ale jediný důvod. Učebnicovým příkladem může být scéna s lehátkem, která se objevuje i v Saturninovi. V Saturninovi vychází celá scénka z charakterů. Drzý floutek Milouš si chce lehnout na lehátko, aby se mohl opalovat, zatímco gentlemanský sluha Saturnin zařídí, že se pod ním lehátko vždy složí, a tím ho znemožní před Barborou. Scénka má jasnou gradaci – od prvního pádu až po pointu, kdy se lehátko složí znovu, přestože bylo „opraveno“. Oproti tomu v inscenaci přinese Werich lehátko jako rekvizitu z bazaru. Společně s Jiřím Voskovcem se ho snaží sestavit, přičemž se hádají. Oba k němu přistupují stejně, bez výraznějšího charakteru. Nakonec lehátko složí, Voskovec ho posune a pod Werichem se rozpadne. Scénka tak negraduje, nepracuje s charaktery ani se nevztahuje k ději – a tím ztrácí svou vtipnost.
Scény bez funkce
Z popisu scény s lehátkem by se mohlo zdát, že je vytržená z kontextu. Není tomu tak. Na nic nenavazuje a nikam nesměřuje – působí jako nadbytečný vložený výstup. Podobně fungují i celé dějové linky. Nejvýraznější je linka amerického letce Charles Lindbergh. Její hlavní přínos spočívá v aktualizační rovině – kritice touhy po míru za každou cenu. Nijak se ale nepropojuje s Ježkovou linií a působí, jako by byla do inscenace vložena z jiné hry jen proto, aby legitimizovala její společenský přesah.
Pro koho to vlastně je?
Nad tím vším vyvstává základní otázka: pro koho je inscenace vlastně určena? Fanoušci tvorby V+W+J pravděpodobně ocení množství odkazů na známé hry a scénky. Zároveň ale mohou narazit na problematické momenty – například podivné latexové masky, které spíše parodují ikonickou stylizaci, než aby ji připomínaly. Stejně tak může být problematické přepracování písní nebo zobrazení těchto osobností jako neustále se hádajících postav bez jasného charakteru. Pokud by inscenace mířila na diváky, kteří tvorbu Osvobozeného divadla neznají, narazí na jiný problém. Ti se mohou obtížně orientovat v dějových liniích i jednotlivých narážkách. Příkladem může být scéna, kdy V+W+J zpívají uprostřed nemocnice o třech strážnících není ve hře nijak odůvodněna. Výsledkem pak může být obraz Voskovce a Wericha jako nevtipných klaunů, kteří neumějí pracovat s rekvizitou, ani se slovem.
A to je na celé inscenaci pro mě nejproblematičtější. Nefunguje ani jako pocta, ani jako samostatný tvar.
. . .
Děkuji za přečtení!
Pro bezprostřední dojmy, přehledy premiér a derniér a podobné záležitosti sledujte instagram.
