Kartonový taťka

Příběh je silně alegorický a Vajdičkova režie, která nedává jednoznačný klíč k této alegorii, dává divákovi prostor přemýšlet o tom, jak vlastně autoritářství funguje. Zároveň tím ale dosahuje zvláštního efektu – pamatuju si, že jsem se během představení docela nudila, protože jsem neměla pocit, že děj nebo postavy kamkoli směřují, ale zpětně mě vlastně celá inscenace baví. Jde totiž především o konec, který dává všem předchozím scénám pořádný význam. Jestli je to ve výsledku dobře, nebo ne, záleží na každém divákovi, nicméně tempo inscenace tím citelně trpí.

Co ale dokáže pozornost od pomalého plynutí hry poměrně dobře odvést, jsou skvělé herecké výkony a propracovaná scénografie, která působí až nepříjemně realisticky a diváka rychle vtáhne do malého, až klaustrofobního bytu.

Ve výsledku tak jde o zajímavou inscenací, která vás možná bude většinu doby nudit, ale nakonec vám dá poměrně dost podnětů k přemýšlení.