Komedie Jack staví dům - Práce s publikem jako inscenační klíč
Komedie Jack staví dům je divadelní adaptace filmu dánského režiséra Lars von Trier o umělecky smýšlejícím sériovém vrahovi, uvedená v Divadle Komedie.
Přímý dialog s publikem
Nejzajímavějším prvkem inscenace pro mě byla specifická práce s publikem. Často dnes vidíme snahu udržet kontakt pomocí jednoho či dvou porušení čtvrté stěny během inscenace. Komedie na to jde jinak. Rozehrává skrze hlavní postavu Jacka (D. Kranich) plnohodnotný a přímý dialog. Jack mluví přímo k divákům, nabízí jim koblihy, ptá se na jejich život. Možná je divák ztělesněním další Jackovy oběti nebo je hlediště lidstvem, které hodnotí Jackovo dílo. Každopádně jsou diváci v přímém vztahu s Jackem.
Tento typ dialogu s hledištěm vyžaduje specifické hraní, které D. Kranich velmi dobře ovládl. Pomocí přímého očního kontaktu vytváří na jednotlivého diváka nátlak, který se dál šíří celým hledištěm, protože každý může být další obětí upřeného pohledu vraha.
Pouto s vrahem jako podmínka dialogu
Pro fungování dialogu je nutné, aby k sobě jednotlivé strany neměly příliš vyhraněný emoční postoj. Inscenace proto musí velmi jemně pracovat se sympatiemi diváka, aby byl ochoten sériovému vrahovi Jackovi naslouchat. Tomu napomáhá už samotné pořadí scén. První scéna je velmi atmosférická až rituální a v divákovi vyvolává silné pocity. Pak ale přijde Jack a začne vytírat. Atmosféra náhle spadne, divák je osvobozený od strachu a posvátna, aby byl vtažen do příjemné lidskosti. I scéna vytírání má přísný až rituální timing, využitý tentokrát k postupnému budování sympatií.
Využití dialogu a jeho slabina
Námět inscenace by mohl naznačovat, že hlavní složkou bude filozofie. Místo toho však inscenace raději sází na emoce a na zmíněnou hru se sympatiemi. Filozofie se objevuje především v rozhovorech Jacka se studentem filozofie občas i v jeho dialozích s diváky. Je ale značně povrchní. Každý divák jí tak rozumí, díky čemuž není z dialogu téměř nikdo vyřazen. Také to ale znamená, že některé Jackovy argumenty lze se základní filozofickou znalostí snadno vyvrátit, takže dialog paradoxně ztrácí znalejšího diváka.
Například Jackova snaha přesvědčit diváky i své oběti, že každý člověk je postradatelný: ptá se postupně diváků na jejich profese a tvrdí, že nikdo z nich nedělá jedinečnou práci, ergo je zaměnitelný. Díky herectví a kontaktu s publikem je to silný moment, ovšem protiargument je nasnadě: Já jsem já — a nikdo jiný na světě není já. Tím jsem jedinečný a nepostradatelný.
Výjimečnost inscenace v Komedii
Přesto pro mě byla tato inscenace velmi hodnotná. Poprvé jsem v čistě divadelní formě viděla funkční přímý kontakt s publikem bez ztráty imerze. O to víc mě mrzí, že inscenace nepřinesla žádnou skutečně novou myšlenku. Dramaturgická volba jednodušší filozofie však není náhodná a má své opodstatnění — přesto inscenaci ubírá její osobitou identitu.
Tento typ dialogu s hledištěm vyžaduje specifické hraní, které D. Kranich velmi dobře ovládl. Pomocí přímého očního kontaktu vytváří na jednotlivého diváka nátlak, který se dál šíří celým hledištěm, protože každý může být další obětí upřeného pohledu vraha.
. . .
Děkuji za přečtení!
Pro bezprostřední dojmy, přehledy premiér a derniér a podobné záležitosti sledujte instagram.