Kurtizána – Hudba, komedie a lehkovážnost

Odcházela jsem z Kurtizány zmatenější než Julie v činžáku.
Ne proto, že bych nerozuměla ději, ale protože jsem si nebyla jistá, jestli to, co jsem právě viděla, vlastně fungovalo – a jak.

Za vším hledej ženu, ale nehledej překvapení

Kurtizána aneb za vším hledej ženu je hudební komedie M. A. Maxanta, režírovaná J. Vaculíkovou, která zároveň hraje hlavní roli. Příběh vypráví o kurtizáně pracující pro kněze, která je kvůli moru zavřená v hospodě se svou služebnou a hostinským. Děj je dále předvídatelný a zhruba po první půlhodině víte přesně, jak skončí – přesto má představení přes dvě hodiny.

Hudba, kterou hned zapomenete

Když má inscenace v popisu „hudební“, očekává se důraz na hudbu a písně. Těch je sice v inscenaci dost, ale ani jedna není zapamatovatelná nebo výjimečná. To ale nejspíš nevadí. Inscenace byla navíc poměrně špatně nazvučená – vypadávaly mikrofony a občas nebylo přes hudbu slyšet slova. Přesto to nikomu v hledišti viditelně nevadilo a po jednotlivých písních následoval aplaus.

​Dítě, kterému nekoupili zmrzlinu

Humor je vždycky subjektivní. Nicméně můžu říct, že jsem si žádný vtip nezapamatovala. Přesto nemůžu říct, že bych se nesmála. Právě naopak – když Kurtizána propukla během dojemné scény v pláč, málem jsem vyprskla smíchy. Byl to dokonalý obraz dítěte, které se vás snaží přesvědčit, že pokud mu nekoupíte zmrzlinu, zemře na vysílení.
Přehrávání J. Vaculíkové ještě víc vyniká v kontrastu s minimalistickým herectvím P. Batěka, které tak působí až jako podehrávání. Každý ze čtyř herců má navíc svůj vlastní styl, který s ostatními drhne a působí nepatřičně.

Proč ale na taková – přinejlepším průměrná – představení lidé chodí? A to dokonce mnohdy v šatech, které by se hodily spíš do Národního divadla než ke stolům s alkoholem a brambůrky?
Upřímně si stále nejsem jistá. Mám ale takovou teorii:

Když smrt není důležitá

Kurtizána se odehrává v Benátkách v době moru. Postavy mluví o tom, jak lidé umírají a jsou spalováni na náměstí. Dokonce nakonec hlavní postava vraždí – a přesto zůstává vnímána jako kladná.
Smrt tu není ani tak vtipná, jako spíš úplně nedůležitá. Inscenace se vážným tématům nevyhýbá, ale vůbec je nepovažuje za vážná nebo dokonce důležitá.

Tím se inscenace paradoxně stává téměř dokonalou oddechovkou. Postavy řeší problémy, které jsou objektivně horší než ty divákovy – smrt, mor, vraždu. Jenže je samy nikdy neberou jako něco zásadního.
A právě v tom je její síla. Ne v humoru, ne v hudbě, ale v postoji.
Divák tak na víc než dvě hodiny přebírá jejich optiku. To, co by jinde působilo tragicky, tady přestává být důležité. A spolu s tím se na chvíli zmenšují i jeho vlastní starosti.
Možná právě proto si Kurtizána své publikum nachází – i přes všechno, co nefunguje.