Krásná, barevně sjednocená scéna – tmavé dřevo, kůže, ticho. A pak přijde halekání. Ten hluk, který tam nepatří, ale přitom je to ta jediná upřímná věc, která by mohla z krásného domu udělat domov.
Jak inscenace Lištiček v ABC vede diváka právě k tomuto uvědomění?
Lištičky v ABC
Lištičky jsou americké drama od Lillian Hellmanové z roku 1939. Vypráví příběh rodiny jižanských zbohatlíků: dva bratři mají tip na skvělý kšeft, ale potřebují k němu peníze manžela své sestry. Samotná dějová linka není, zvlášť v dnešní době, nijak originální. Rozpad rodiny kvůli penězům není nové téma. Inscenace se ale zaměřila spíš na téma lidské malichernosti. Sledujeme rodinu, jejíž členové sice pohrdají šlechtou, přesto se jako ona zoufale snaží chovat v touze ukázat vlastní nadřazenost. Elegance a noblesa je tu ale jen maskou.
Kontrast barev
Barevná paleta pokoje Hubbardových sází hlavně na tmavě hnědou. Díky ní prostor působí starožitně, jako dědičné sídlo skutečné šlechty. Nejde o okázalé bohatství, ale o tichou dominanci. Prostor působí až ploše, dokud na něj nezačnou svítit světla, která ho rychle prohloubí.
Brzy se ale do prostoru začne dostávat stříbrná v podobě konfet. Oproti nábytku z pravé kůže působí až lacině – je to jedna z prvních ukázek toho, že je vše jen zástěrka. Konfety se navíc do prostoru dostávají jako metafora alkoholu, který uvolňuje chování postav a odhaluje jejich skutečnou přirozenost.
Kontrast zvuku a akce
S kontrastem zvuku inscenace pracuje hned od začátku. Začíná pomalou písní, zpívanou téměř acappella, na kterou vzápětí navazuje hlučné halekání. Úroveň hluku se takto změní několikrát – vždy v situacích, kdy se členové rodiny buď mohou uvolnit, nebo jsou naopak na hraně svých možností.
Podobně se mění i dynamika scén. Někdy jsou na scéně všechny postavy a prostor kypí pohybem. Jindy jsou naopak některé části tak statické, že je akce pouze popisována.
Kontrast kostýmů
Nejočividněji je kontrast zpracován v kostýmech. Všechny postavy jsou zpočátku oblečeny převážně černobíle. Ty, které se vzepřou řádu a víře rodiny, mají nakonec kostým barevný. V jedné scéně je skrze kostým myšlenka pokrytectví dokonce přímo pojmenována: muž vynadá své ženě, že přiběhla v barevných šatech a zajímala se víc o zdraví svého příbuzného než o to, co si o ní pomyslí lidé. Plně se tak ukazuje, že rodina se snaží přiblížit aristokracii ne proto, že by ji tento život naplňoval, ale aby v očích ostatních vypadali výjimečně.
Pocit nad logiku
Lištičky postupně odkrývají, jak vypadá život lidí, kteří svůj smysl založí na názorech ostatních a na touze po moci. Inscenace podtrhuje propast, která vzniká mezi jejich představou dokonalého života a jimi samotnými. Vědomí tohoto kontrastu přitom dokáže budovat přímo na divákových dojmech, takže se stává spíše pocítěným než jen logicky odvozeným. Díky tomu nejsou Lištičky filozofickou přednáškou o smyslu života, ale mrazivě lidským příběhem o idské malichernosti.
. . .
