Proč chodit do divadla na něco, co si můžete jen poslechnout?
Máj je inscenace souboru Boca Loca Lab, která zpracovává Máchovu báseň prostřednictvím voicebandových stylizací a scénické kompozice. Čtveřice herců střídá sborové pasáže s individuálními výstupy, zatímco hudebník vše doprovází pomocí různých nástrojů a zvukových objektů.
Na první pohled by se mohlo zdát, že stačí zavřít oči a poslouchat – to byste ale o hodně přišli.
Předzvěst zvuku
Inscenace pracuje se zobrazováním zvuku. Když například zvukař udeří kladivem, divák očekává silnou ránu. Ta by byla působivá i sama o sobě, ale vizuál muže přicházejícího s obřím kladivem na rameni dodává scéně napětí a podtrhuje samotný zvuk. Podobně funguje i zvukařův stůl umístěný přímo na jevišti. Divák od začátku vidí nástroje, mixážní pulty i různá udělátka, kterými se zvuk vytváří. Často jde o nečekané postupy – například cvrnkání drobných zrnek, která po dopadu jemně zaťukají.
Zvuk jako vizuální zkušenost
Pohyb nemusí sloužit jen jako doplnění zvuku, ale i jako jeho náhrada. Nejvýraznější je to ve chvíli, kdy je hluk nástrojů natolik silný, že přehluší hlas herců. Ti přesto opakují „Kapka kopkou“ a pohledem kontrolují, aby mluvili unisono – i když to divák reálně neslyší. Slova však lze odezírat ze rtů. A mozek, zvyklý na lidskou řeč, způsobí, že je divák vlastně „slyší“, i když fyzicky nezazní.
Hlas a výraz
V inscenaci vystupují v podstatě dvě postavy – Vilém a Hynek – každá se svým řečníkem. Hlavním prostředkem je samozřejmě hlas a jeho intonace, ale důležitou roli hraje i výraz. Lehký úsměv Hynka při jeho zmínce v textu nebo dramatické pohledy při sborovém „ach“ dávají textu další rovinu, která by při pouhém poslechu zanikla.
Význam pohledu
Velmi výrazná je práce s pohledem. Protože je inscenace jinak poměrně statická, vynikne i drobný pohyb – například jen zvednutí očí od textu. Pohled do publika dodává slovům důraz, zatímco oči zabodnuté do textu nechávají slova zapadnout v proudu řeči. Nejde přitom jen o gesto, ale o přímý oční kontakt, který vytváří vztah mezi hercem a divákem.
Síla detailu
Nejsilněji ale působí drobné detaily, které akcentují přítomný okamžik a lidskost všech aktérů. Divák si všímá napínání krku při nádechu, přešlápnutí, vysmrkání nebo napití během předělů. Zajímavým detailem je i to, že každý z herců má jinak velké zápisky, které během inscenace otáčí. Právě v těchto drobnostech se herci divákovi přibližují – a vytváří se vztah.
Vzniká tak inscenace, která není jen o tom, co slyšíme, ale o tom, že jsme u toho.
. . .
Děkuji za přečtení!
Pro bezprostřední dojmy, přehledy premiér a derniér a podobné záležitosti sledujte instagram.
