Pan Žižka - Když soubor drží tvar

Jak už jsem zmínila na začátku, to je pro mě nejdůležitější vlastnost tohoto souboru. Inscenace se totiž často žene humorem až na tenkou hranici trapnosti. Nespadnout za tuto hranici není lehké. O to víc je fascinující, že na ní dokáže balancovat všech pět herců i herečka. Nikdo navíc nehraje „hlavní postavu“ – nemá víc vtipů, nehraje víc ani nemá důležitější roli. Dokonce se herci v roli Žižky několikrát prostřídají.
Podobně to funguje i v dalších představeních Aqualungu. Tam jsou sice příběhem určeny hlavní role, ale herecky stále fungují všichni jako partneři na stejné úrovni.

Když se neptáme proč

Za základní kámen herectví Aqualungu považuji přesvědčenost. Z každého stylizovaného pohybu, výrazu i intonace je cítit přesvědčení, s jakým je prováděn. To je velmi důležité, protože Aqualung má ve zvyku často bořit iluzi a pohybovat se na už zmíněné hraně zábavnosti a trapnosti. Jelikož ale herec ani na chvíli nezaváhá, nutí diváka přijmout bez námitek pravidla hry – když je na scéně potřeba meč, prostě ho podá ruka ze zákulisí, a část vyprávění je ilustrativně demonstrována stínovým divadlem. Proč? Dalo by se odpovědět: protože je to zábava. Ve skutečnosti se na to ale málokdo zeptá. Herci totiž hrají, jako by to byl jediný možný způsob, jak něco zahrát, a divák jim to věří. Tomu napomáhá i rychlé tempo, které nedává příliš prostoru pro otázky.

Dopad

Právě tahle sehranost a přesvědčenost mají zásadní dopad na diváka. V momentě, kdy nikdo „nevyčnívá“ a všichni fungují jako jeden celek, přestává divák sledovat jednotlivé výkony a začne vnímat inscenaci jako celek – jako souhru interakcí a reakcí mezi herci.
Aqualung tak v podstatě nedělá nic, co by tu ještě nebylo, ale dělá to s neobvyklou přesností a jistotou. V momentě, kdy by jiná inscenace sklouzla k trapnosti nebo chaosu, tenhle soubor drží tvar.