Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Divadelní adaptace Podivuhodného případu Benjamina Buttona v Rokoku zvolila velmi svéráznou formu. Přibližuje se muzikálu, bere si prvky z kabaretu, ale přitom zůstává ve své podstatě činohrou.
 
Pokud něco inscenace zvládá téměř dokonale, je to tempo. Většina inscenace je složená ze scének z Benjaminova života, které jsou propojené písničkami tak, že je přechod skoro vždy plynulý. Samotný začátek je sice o něco pomalejší, než by bylo nutné. Za to konec inscenace se zcela přirozeně zpomalí a nechá vyznít poslední roky Benjamina a vztah s jeho ženou. A to tak, že jsem měla na konci slzy v očích.

Rezervy má inscenace po vizuální stránce. Kostýmy jsou skvělé i nápad s prostředím holičství je dobrý, ale ne všechno do sebe zapadá. Například právě zvolené prostředí holičství působí, že nemá hlubší důvod než to, aby mohl Benjamin mládnout přímo na scéně. Prostor přitom není nevyužitý, jen z něj nemám pocit skutečně fungujícího světa. Nedokáže přesvědčit diváka, že někde takové místo, byť s jinými zákony než známe my, existuje.

Vesměs se ale inscenaci dají vytýkat jen detaily, které lze poměrně snadno přehlédnout, nechat se strhnout rychlým tempem a skvěle naaranžovanými písničkami a užít si celek.