Jak převést téměř pět set stran komplexní fantasy do necelých tří hodin divadla? Pravda není román plný popisů, které lze jednoduše vynechat. Nabízí složitý svět a propletený děj. Jak si s takovou předlohou poradil Aqualung?
Pravda v Aqualungu a v předloze
Pravda je divadelní adaptace románu Terryho Pratchetta. Příběh se točí kolem postavy Mikuláše za Slova, který zakládá první noviny na celé Zeměploše. Zároveň se řeší obvinění vládce města z vraždy. Kromě toho se na hlavní linku napojuje a zase odpojuje mnoho malých vedlejších linek. Inscenace nemůže převést všechno. Musí vybírat, zkracovat a někdy i měnit význam.
Expozice a vstup do světa
Nejupravenější je samotný úvod. Částečně se sice odehraje stejná scéna jako na začátku knihy, ale je předána zcela jiným způsobem. Pes Gaspoda přímo divákovi představuje postavy i důležité skutečnosti. Prostředí děje je složité a divák musí vstřebat velké množství informací. Díky tomu, že je Gaspoda říká napřímo a není třeba si je domýšlet, si jich divák zapamatuje víc.
Postava Gaspody
Přestože je technika přímé promluvy k divákovi účinná, je využívaná pouze na začátku. To přispívá k jednotnému tempu i imerzi, protože jakkoli je Gaspoda výjimečný pes, je přece jen postavou příběhu a nemá na něj žádný nadpozemský vliv. Divák se tak stává pozorovatelem příběhu a světa, který se v mnohém liší od toho našeho, ale zároveň je jeho odrazem.
Adaptace fantastických prvků
Ne všechny části knihy mohou být na jeviště věrně převedeny, nebo vyškrtnuty. Příkladem může být postava upíry Oty. Upíři samozřejmě nesnášejí světlo, a tak se v předloze při použití blesku občas rozpadne v prach a musí být pokapán krví, aby se znovu zformoval do svého běžného těla. V inscenaci je to zobrazeno jako záchvat, kdy se upír zmítá na zemi. Nejde ale jen o nutnou adaptaci prvku, který nelze převést na jeviště. Dochází i ke změně vyznění, protože záchvat působí komicky i díky ostatním postavám, které záchvat postupně přestanou brát vážně. Z poměrně silného hororového prvku se stává komická vložka. Hororový prvek by totiž potřeboval budování atmosféry a postavy, na kterou v inscenaci není čas.
Přesto inscenace nevynechává hororové prvky úplně. Velmi výrazně pracuje s tzv. temným světlem. V předloze je popisováno jako jakési světlo na druhé straně, které v lidech vyvolává podivné pocity a má mnoho dalších efektů. V inscenaci je znázorněno pomocí osvětlení, hudby a pozastavení scény. Tento hororový prvek na rozdíl od hroucení Oty funguje, protože nevyžaduje budování. Právě naopak, nejlépe funguje, když přeruší komickou scénu nebo doplní scénu, kdy jde hrdinům o život.
Věrnost předloze
Pratchettovy knihy jsou známé i tím, že pokaždé, když si je přečtete znovu, najdete v nich něco, co jste předtím nevěděli. Inscenace některé tyto prvky zachovává. Občas ale dochází až k přílišnému držení se předlohy. Nejočividnější jsou scény snídaní. V knize je vysvětleno, že Mikuláš bydlí v ubytovně, kde se každý den podává společná snídaně. Pro Mikuláše přehlceného prací je to místo, kde se dozvídá, jak na jeho články lidé reagují. V inscenaci jsou tyto scény také, ale nijak se nevysvětluje, proč Mikuláš na snídani chodí. Jde o neukotvený a nevysvětlený prostor, který si musí diváci domýšlet. Inscenace tak ztrácí na srozumitelnosti.
Herectví a tempo
Aqualung má velmi specifický druh herectví. Většina, zvláště vedlejších postav, je přehrávaná, i když oproti jejich kabaretnějším představením jde stále o dost střídmé herectví. Tím dosahují zdání jiného světa, než je ten náš, a samozřejmě i komiky. Také si díky tomu mohou dovolit myšlenkové zkratky, které původní materiál zkracují. Vzniká tak rychlé tempo, v kterém není mnoho času na vysvětlování. Inscenace se tak spoléhá na úvodní přímé vysvětlení a potom na aktivitu a všímavost diváků.
Poetika Aqualungu
Vtip poetiky Aqualungu ale není v tom, že by čistě spoléhala na diváka. Divák si také může „pouze“ užívat sled vtipů, scének a energii. Tento způsob inscenování stojí na velmi jemném vyvážení – neznalý divák si ji může pouze pasivně užít, nebo být aktivní a složit si příběh s hlubšími myšlenkami.
. . .
Děkuji za přečtení!
