Předřeč šelmy

Nejde o inscenaci, která by diváka násilně strhla. Funguje mnohem nenápadněji — postupně se dostává pod kůži a nechává v divákovi obrazy, asociace a emoce, které dozrávají ještě po skončení představení.

Velkou roli v tom hraje propojení jednotlivých složek inscenace. Hudba, pohyb, světlo i stylizované herectví společně vytvářejí jednotnou atmosféru. I divák, který hudbě odborně nerozumí, dokáže skrze spojení zvuku a obrazu intuitivně vnímat náladu a význam scén. Inscenace tak nefunguje primárně skrze racionální pochopení, ale spíš skrze emoce a asociace.

Právě tato jednotnost je největší silou inscenace. Všechny její složky pracují ve prospěch jednoho celku, díky čemuž představení nepůsobí chaoticky ani nesrozumitelně, přestože je velmi stylizované a abstraktní.

Největším problémem jsou přechody mezi jednotlivými obrazy. Vžít se do rytmu hudby a stylizovaného herectví chvíli trvá a inscenace vyžaduje soustředění i odevzdání se jejímu tempu. O to víc ruší momenty, kdy jedna pasáž končí a další začíná. Některé přechody působí až příliš definitivně — téměř jako konec celé inscenace. Divák je tím vytržen ze soustředění a musí se znovu vracet do způsobu vnímání, který inscenace vyžaduje.