Pygmalion v Divadle pod Palmovkou je poměrně věrná adaptace původního Shawova příběhu, která mě po celou dobu bavila, ale má také nejeden problém.
Jejich hlavním jmenovatelem je pro mě nedotaženost a to hned v několika rovinách. Jde často o zajímavé nápady, které ale nejsou domyšleny ani prohloubeny a zůstávají ploché. Problém není v tom, že je svět zvláštní, ale že si nedokáže určit vlastní pravidla.
Nedotažená scénografie
Inscenace Pygmalion zasazuje do steampunku. Nebo clockpunku? Těžko říct. Jde totiž pouze o kulisy, které často mísí hned několik stylů se současným oblečením. Ve výsledku na první pohled působí jako by na inscenaci pracovalo víc scénografů, kteří spolu nemluvili.
Plochý svět
Nedotažená scénografie je ale spíš jen příznakem plochého světa.
Příkladem plochosti jsou roboti. Roboti jsou nám představeni jako stroje se jménem Bob, které dělají sluhy. Líza na začátku komentuje, že Higgins musí být bohatý, protože má právě takového Boba. Později v inscenaci vidíme Higginsova Boba sedět na gauči. To je zvláštní vzhledem k tomu, že podle všeho jde jen o stroje. Vše začne být ale ještě divnější když se na večírku té nejsnobštější smetánky ukáže, že roboti tančí spolu s lidmi.
Proč? Pokud jsou jen stroje, proč jim bohatí lidé dovolí s nimi tancovat? Kdyby šlo o nějaké vystoupení, dává to smysl, ale tady se všichni tváří, že jde o normální věc. Inscenace tak působí, jako by bylo zcela běžné vzít na večírek vlastní domácí spotřebič.
A pokud to nejsou jen stroje, proč se to nijak nezkoumá? I kdyby nebyli otroci, ale fungovali za běžný plat, jaké je jejich postavení? Jsou víc nebo míň než žena?
Inscenace v Divadle pod Palmovkou přidala k originálu pojednávajícím o rozdílnosti společenských tříd, jejich postavení a životním stylu celou jednu další třídu, ale vůbec s ní nepracuje a používá ji jen jako vizuálně zajímavou rekvizitu.
Nejasnost ano – nesrozumitelnost ne
S čím inscenace většinu času pracuje dobře, jsou společenské zvyklosti. Konkrétně zvláštní způsob pozdravení, který má zřejmě suplovat potřesení rukou nebo políbení ruky dámě. Jde o nekontaktní gesto, takže se divák může jen domýšlet – nevypukla v tomto světě nějaká pandemie, která se šířila dotykem? Nebo tento způsob vznikl, protože tak můžete někoho pohodlně pozdravit i když jde po druhé straně rušné ulice? Jsou to zajímavé otázky. Ale nedůležité pro děj a proto jsou paradoxně zábavnější když si je divák pouze pokládá a snaží se najít vysvětlení.
Celé to bohužel přestane fungovat na konci. Líza nabídne plukovníkovi, aby ji políbil ruku a on to udělá. Je to vyvrcholení jejich vztahu – a divák vůbec netuší, co to znamená.
Výsledek
Výsledný zážitek není vlastně vůbec špatný. Zejména díky výbornému hereckému obsazení a postavě Higginse, která je přesně tak narcistická aby bylo jeho nadšení nakažlivé. Jakmile ale začnete nad myšlenkami hry přemýšlet, začne se rozpadat. Což je u Shawovy hry, která nestojí jen na humoru, ale především na společenské kritice, poměrně zásadní problém.
