Tajný deník Adriana Mola těží z jedné věci: osmdesátkové stylizace.
Kostýmy, hudba i přetextované písničky vytvářejí výraznou atmosféru 80. let, která umožňuje mluvit i o těžších tématech, jako je rozvod, a zároveň si od nich udržet odstup. Divák se tak může bavit, aniž by ho inscenace tlačila do nepříjemných emocí. Tento efekt ještě podtrhuje živá hudba a to, že její značnou část tvoří herci, takže se místy inscenace mění spíš v koncert.
Tahle stylizace má ale i svou cenu. Většina postav zůstává zjednodušená a plochá. Divák se tak naplno vžije hlavně do Adriana, který je jako jediný výrazněji prokreslený. Ostatní postavy fungují spíš jako archetypy — například soused Lucas zůstává prakticky jen "mrchou".
Je to do jisté míry pochopitelné. Inscenace je vedená z Adrianova pohledu, který svět přirozeně vnímá černobíleji. Právě proto by ale bylo zajímavé, kdyby skrz jeho perspektivu občas probleskla složitější realita.
80. léta sama o sobě mě příliš nelákají. O to víc funguje, že inscenace nestojí jen na dobové atmosféře. Tajný deník Adriana Mola je především výpovědí o dospívání — a v tom je také nejsilnější.
