The Black Rider – Scénografie jako komentář děje

The Black Rider v Komedii není výjimečný svým příběhem, ale tím, jak s ním pracuje.
Nekomunikuje ho přímo – komentuje ho. Mimo jiné pomocí obrazů.

Divadlo je audiovizuální médium. Kvůli omezenému prostoru ale často pracuje s vizuální stránkou spíš funkčně než významově. Inscenace The Black Rider to má jinak – obraz tu není doplňkem, ale stává se prostředkem. Jeviště se tak proměňuje v galerii promyšlených výjevů.

Čarostřelec v avantgardním hávu

Avantgardní opera The Black Rider vypráví jednoduchý příběh o Wilhelmovi, který chce získat ruku Katynky a kvůli tomu je ochoten přijmout i pomoc ďábla.
Už původní inscenace v režii Roberta Wilsona byla silně stylizovaná: černobílý make-up, černé a červené kostýmy a jednoduché, ale výrazné kulisy. Matěj Kos, který stojí za scénografií v inscenaci v Komedii, tak stál před obtížným úkolem – navázat na výraznou avantgardní vizuální tradici, aniž by sklouzl k pouhému napodobování. Podobně náročný úkol měl i choreograf Martin Talaga. Přesto se inscenaci daří vytvořit vlastní, osobitý vizuální jazyk.

Jeviště s hloubkou

Scéna zaujme už od začátku svou hloubkou. Otevírá prostor, ve kterém se kulisy, rekvizity i herci mohou vrstvit a vytvářet význam. Kulis je přitom na jevišti jen několik a jsou využity naplno – z obou stran. Jejich dvourozměrnost navíc podtrhuje celkovou stylizaci. Výjevy tak zůstávají relativně jednoduché, ale přesto vrstvené a dávají vyniknout jednotlivým obrazům.

Postavy v zajetí kompozice

Podobně se pracuje i s postavami. Ty v pozadí zde nefungují ani jako jednotně řízený dav, ani jako individuální charaktery reagující na děj. Inscenace s nimi zachází jinak: nedává je do služeb vyprávění, ale do služeb obrazu. Každá z nich je součástí celkové kompozice a spolu s ostatními vytváří spíše koláž než souvislou dramatickou situaci.

Příběh jako pouhá kulisa

Takové uspořádání zásadně proměňuje způsob, jakým inscenace komunikuje s divákem. Nejde o klasické vyprávění, ve kterém jednotlivé akce skládají souvislý děj, ale o sled obrazů, které existují vedle sebe. Děj je přitom natolik jednoduchý, že ho divák rychle pochopí. Hlavním přínosem inscenace proto není jeho vyprávění, ale jeho komentování. Právě obrazy evokují pocity a myšlenky, které se následně dostávají do vztahu s příběhem.

Postavy jako vizuální prvky

Postavy se tak stávají vizuálními prvky – význam vzniká z jejich umístění a vztahů v prostoru. Právě proto dává smysl mluvit o koláži: jednotlivé části spolu nesplývají v jeden lineární celek, ale zůstávají čitelné samy o sobě. Význam tak nevzniká postupně v čase, ale skládá se před očima diváka jako obraz.
Každá postava má navíc svůj charakter, který se odráží v jejím zasazení do scény. Obrazy navíc nejsou nehybné, ale často se pohybují v jednoduchých sekvencích. Scéna tak připomíná fenakistiskop – sled obrazů, které v pohybu vytvářejí opakující se iluzi života. Divák má čas zaměřit se na jednotlivé části a prozkoumat scénu.

Obraz v pohybu

Příkladem může být hned jedna z prvních scén: Vlevo se nachází Katyna, její otec a Robert, vpravo Wilhelm, stařenka a Bertram. Každá postava leží, sedí u stolu, stojí na stole nebo vedle něj. Každá má svůj specifický krátký pohyb, který opakuje. A mezi nimi tančí ďábel zpívající The Black Rider. Sotva by se ale divák stačil pořádně zorientovat, už jednotlivé postavy zaujímají jiné pozice nebo opakují trochu jiné pohyby.
Příkladem statičtějšího obrazu může být jedna z konečných scén, kdy Wilhelm sám sedí na židli v pruhu světla s ďáblovým kloboukem na hlavě. V tomto obrazu není těžké se zorientovat, ale přímo dýchá atmosférou a koupe diváka v melancholii.

Role diváka

Přístup, jaký má tato inscenace zároveň proměňuje i roli diváka. Ten už nesleduje děj jako něco, co se před ním lineárně odvíjí, ale vstřebává scénu podobně, jako by procházel galerií. Neexistuje jedno místo, na které by se měl soustředit, ani jeden správný výklad. Inscenace mu tak nedává hotový smysl, ale prostor k jeho hledání.

Co cítíme, když se díváme

The Black Rider tak nakonec nestaví na tom, co se stane, ale na tom, co je vidět – a jakým způsobem se na to díváme. Příběh tu není středem pozornosti, ale jen jednou z vrstev, skrze kterou lze obrazy číst. Divadlo se tu neodehrává jen na scéně, ale i v samotném aktu vidění – v tom, jak se na něj díváme a co jsme ochotni v obrazech hledat.

.  .  .