Tiká tiká politika – Když slova zní, ale nic neznamenají

Co se stane, když se jazyk rozpadne na pouhý zvuk?
Když slova přestanou nést význam, ale stále si zachovají rytmus, melodii a sílu působit?

Premiéru měla Tiká tiká politika už v roce 2006; šlo dokonce o první inscenaci Boca Loca Lab. V rámci oslavy 20 let byla tato inscenace znovu uvedena. Téma prázdnosti slov a proslovů přitom zůstává a zřejmě i navždy bude aktuální.

Čtyři mikrofony a zvuk

Na jevišti stojí čtyři mikrofony a za nimi čtyři postavy. A mluví – občas říkají všichni totéž, jindy každý jinou hlásku, slabiku nebo slovo. Jde v podstatě o propojení několika disciplín: hudby, lingvistiky, antropologie a divadla.

Rozpad jazyka na zvuk

Nejvýraznější složkou inscenace je samozřejmě práce s hlasem a obecně se zvukem. Divák se postupně seznamuje s různými zvuky. Na začátku je ticho, které se postupně zaplňuje jednohlasným tikáním. Později se však jednotlivé zvuky začínají oddělovat a variovat. I díky mikrofonům, kterými zvuk prochází, působí hlásky a slabiky téměř jako objekt oddělený od mluvčího. Díky tomu vnímá divák zvukovou složku téměř jako oddělenou od herců.

Vnímání času

Nedějovost inscenace ovlivňuje divákovo vnímání času. Začátek v tichu působí postupně a přirozeně. Oproti tomu konec byl – alespoň pro mě – nečekaný. Herci totiž během inscenace postupně vystupují sólově. Stane se tak u dvou z nich a divák očekává, že sólově vystoupí i zbývající dva. To se však nestane. Přeci jen ani v realitě není tento „politický proslov“ nikdy skutečně ukončen.

Hledání vzorců

Lidský mozek má od základu potřebu nacházet ve všem vzorce. Otázka „Co určuje, jaké hlásky a slabiky přijdou jako další?“ tak napadne dříve či později každého diváka. Zpočátku to vypadá jen jako otázka lingvistické citlivosti. Brzy se však projeví i charaktery mluvčích. Nejen gesta a výrazy, ale i samotná volba slov postupně odhaluje jednotlivé osobnosti. Ani ty však nejsou jediným faktorem určujícím výběr slov. Velmi důležitá je také snaha mluvčích vyvolat u diváků odezvu. Nejlépe je to patrné v sólových scénách, kdy každý z nich zkouší, na jaké kombinace slabik a slov publikum reaguje nejvíce.

Působení na diváka

Jakkoli může znít koncept toho, že někdo jen stojí za mikrofonem a pronáší nesouvislý text, nudně, ve skutečnosti se toho během necelé hodiny stane poměrně hodně. Nutno říct, že toho je místy možná až příliš. Z experimentálnějších koncertů jsem zvyklá občas zavřít oči, abych se mohla lépe soustředit na zvuk. Hodilo by se to i u této inscenace – čtyři hlasy jsou přece jen docela dost –, ale divák by tak přišel o hereckou akci, což také není ideální. Nicméně nemám pocit, že by mi něco zásadního uniklo.

Divák tedy neodchází s konkrétním sdělením, ale s pocitem. A s uvědoměním, že i prázdná slova mohou mít překvapivou sílu.¨

.  .  .