Válka s mloky - Když se inscenace s divákem mine

Činoherní studio

Nedorozumění jsou v mezilidské komunikaci běžná. Jelikož je ale divadlo v podstatě komunikací mezi umělcem a divákem, může k nim docházet i tady. A to v různé míře. V tom největším rozsahu se mi to stalo u adaptace Války s mloky od Činoherního studia. Sledováním této inscenace na mě totiž čím dál tím víc působilo sdělení, které vím, že nebylo tak míněno. Ale nejsem schopna najít úhel pohledu, ze kterého bych dokázala pochopit, jak bylo původní sdělení zamýšleno.

Problém

Základním problémem celé inscenace je to, že nemá žádný jasný inscenační klíč. Nemá základní myšlenku, které by se mohla držet. Z popisu i samotné inscenace by se mohlo zdát, že jde především o kritiku kapitalismu a jeho přirovnávání k fašismu. Inscenace však tohle téma nijak zvlášť nezkoumá. Kromě samotného stanoviska vlastně nenabízí příliš jasnou představu o tom, co si z něj má divák odnést.

Podivný aktivismus

Zároveň se zdá z mnoha plamenných proslovů, že cílem inscenace je motivovat diváky, aby se tomuto systému vzepřeli. Problém je, že toto sama inscenace vlastně popírá. Postava vědkyně-aktivistky na začátku vypadá jako vzor, který bychom měli poslechnout a vzbouřit se. Jenže tento vzor protifašismu prohlásí, že bychom neměli posílat mlokům zbraně a jídlo. Zbraně by se daly pochopit, ale jídlo je velmi radikální. Lidstvo samo způsobí přemnožení jiného inteligentního druhu a pak to má vyřešit tak, že ho nechá vymřít hladem.

Proč mi tento výklad nesedí

Z tohoto popisu by se mohlo zdát, že inscenace vlastně směřuje ke kritice přehnaného aktivismu. To si nemyslím ze dvou důvodů: 

1. Inscenace neukazuje „správný“ aktivismus, a tak ve mně celé představení zanechalo jen pocit, že nemá smysl se snažit o změnu. Stejně by vznikl jen další nelidský systém a tak je lepší nechmatat na něco, co známe a alespoň rámcově funguje. Což si upřímně nemyslím, že měl být výsledek.
2. Tato zpráva se dá z inscenace vyčíst, jen když o tom člověk hlouběji přemýšlí, což inscenace zcela očividně nechce. Příkladem může být scéna, kdy se vědci ptají mloka, o čem rád čte. V předloze čte noviny, v inscenaci má v rukou mobil. A mlok divákům vysvětlí, že v předloze se zajímal o dostihy, ...ale tohle je současná inscenace, takže se zajímá o beautyvlogy, … . Inscenace, která tohle potřebuje vysvětlit divákovi asi stěží počítá s tím, že si divák všimne náznaků.

Dopady

Druhý bod má navíc další dopady. Podobných scén přehnaného vysvětlování, kdy inscenace evidentně nevěří ani autorovým metaforám (například upozorňuje, že Salamander Syndicate má zkratku SS) ani těm vlastním je totiž v inscenaci poměrně dost. Výsledkem je zvláštní paradox: inscenace mi vysvětluje i drobné odkazy, kterých bych si sama mohla všimnout, ale zároveň mi nedává informace potřebné k pochopení mnohem zásadnějších vztahů.

Mločí fašismus

Velmi zvláštní je taky práce se samotnými mloky. Ona zmíněná aktivistka proti nim varuje od začátku, což by značilo, že mloci jsou z podstaty zlí. Právě tady se pro mě antifašistická alegorie začíná obracet proti sobě. Pokud jsou mloci od začátku prezentováni jako hrozba a jejich pozdější fašizace není dostatečně propojena s tím, jak s nimi lidé zacházeli, může inscenace nechtěně vyznít jako argument, že problémem nejsou mechanismy útlaku, ale samotná existence určité skupiny. Zvlášť proto, že o konkrétním způsobu útlaku mloků se vlastně nikdy nemluví. Jedinou konkrétní ukázkou, kterou dostaneme, je mlok zneužívaný pro pobavení veřejnosti jako hráč na trubku. Z té se ale jen těžko dozvíme něco o širších podmínkách života mloků. Jinak se pouze občas zmíní, že jim dorostou uříznuté končetiny. O podmínkách, které mají zapříčinit jejich vzpouru, se ale prakticky nic nedozvíme.

(Ne)pochopení

Ve výsledku vím, že tohle rozhodně není způsob, jak měla inscenace vyznít. A do jisté míry za to můžou už zmíněné problémy, nicméně je také možná nějaká chyba na mém přijímači… rozhodně to je ale jedna z nejzajímavějších zkušeností, kterou jsem v divadle udělala.