Pokouším se zjistit, které z pěti stejně vypadajících jablek je to ve slevě.
Vzdávám to.
„Ať je to, jak je to, hlavně že nám to zvedne náklad.“
Zarazím se.
To není moje myšlenka, ale replika z Války s mloky, kterou jsem viděla před pěti dny. Zazněla dvakrát, možná třikrát. Tak proč se mi usadila v hlavě tak pevně, že ji automaticky používám ve vlastním vnitřním monologu?
Možná je to právě tímhle.
Co je Válka s mloky
Inscenace Válka s mloky divadla Aqualung je adaptací stejnojmenné Čapkovy hry. Za hlavní dějovou linku by se dal považovat vzestup mločí civilizace. Jde ale spíš o divadlo kabaretního typu, takže je inscenace bohatá na odbočky, scénky a gagy.
Běžné zapojení diváků
Dnes se tomu v divadle v podstatě nedá vyhnout. Je běžné, že se alespoň jednou pokusí představení zapojit diváky: postava mluví přímo k divákům, dává jim koblihy a ptá se jich na otázky, roztleskává publikum…
Přístup Války s mloky
Válka s mloky na to jde jinak. Využívá sice stejné nástroje, ale jiným způsobem. Nesnaží se diváka do svého světa pomalu vtáhnout. Prostě ho tam teleportuje. Divák je téměř okamžitě vržen do dění, respektive do sledu scének. Připomíná to návštěvu v cizí zemi, kde na nás neustále útočí nové vjemy a tak otáčíme hlavu od scénky ke scénce. Nebo ještě lépe – jako by vám parta nadšených místních chtěla ukázat krásy svého domova a předháněla se v atrakcích, které vám ukazují.
Jak toho dosahuje
Příměr s místními vyjadřuje také atribut nezbytný pro takový druh divadla – herectví, kde herec nehraje postavu, ale hraje si na postavu. Postava tu nevzniká odděleně od herce. Herec ji spíš předvádí a sdílí s diváky. Proto také může tak rychle měnit postavy a nepůsobí rušivě, když se baví přímo s diváky.
Velkou část tvoří tempo. Rychlé kabaretní střídání scének nedává divákovi prostor, aby si uvědomil, že to vše je jen divadelní iluze. Jako antiiluzivní by se mohlo zdát přímé vysvětlování pravidel světa herci. A do určité míry tak skutečně funguje. Inscenace nic nenaznačuje – všechno sděluje přímo. Vytržení z imerze je proto tak krátké a energické, že diváka neztratí.
Divák tak není postupně přesvědčován, aby uvěřil divadelní iluzi. Je jednoduše stržen energií hry.
Příklad
Srovnejme pro příklad roztleskávání publika. Výše jsem zmínila Hamleta, který to dělá tak, že sám začne vytleskávat rytmus a navazuje s publikem oční kontakt, aby roztleskal i jeho. Ve Válce s mloky se herci prostě obrátí na diváky a vysvětlí jim, že mloci se zdraví tleskáním do ramene, takže až vstoupí mločí delegace, mají je diváci takto pozdravit. Hamlet vsází na nacítění svého divadelního světa diváky. Válka prostě řekne, jak se tento svět chová jako by vám průvodce vyložil zvyky místního národa.
Mínusy a omezení
Tento přístup má ale i slabiny. Předně kvůli své roztříštěnosti obtížněji rozvíjí složitější argumenty a myšlenky. Zaměřuje se spíš na předání nálady a zkušenosti. Pokud chce divák konkrétní myšlenky, musí si je z inscenace “vydestilovat”. Nebo je přijme v obalu gagů, scének a pitoreskních charakterů. Tento druh divadla také hodně závisí na tom, jak moc je divák ochotný s inscenací „jít“. Na Aqualung už chodím nějaký ten pátek, a tak se už umím nechat inscenací strhnout v podstatě od první scény. Pamatuju si ale, že dřív mi to trvalo mnohem déle. Inscenace si tedy musí věřit a udržet energii po celou dobu trvání, aby vždycky mohla napojit nového diváka.
Inspirace
Přesto myslím, že tento přístup má hodně co dát i “klasičtější” činohře. Předně sebevědomí s jakým se prodává a které umí diváka vtáhnout. Nadšení, které dávají herci nepokrytě na odiv a přináší tak do divadla další zábavný a lidský rozměr.
Někdy totiž diváka nevtáhne dokonalá iluze – ale energie hry.
