Vojcek je volná adaptace Büchnerova příběhu — a především inscenace obrovské energie.
Už při vstupu do sálu je jasné, co bude jejím nejvýraznějším prvkem. Hudba, choreografie i herectví překypují energií a inscenace si tuhle intenzitu drží téměř po celou dobu. Střídají se výrazné vizuální obrazy, filozofické monology i kulturní odkazy. Je toho hodně, ale celek je natolik konzistentní, že se divák nikdy úplně neztratí.
Právě tahle energie je ale zároveň největší slabinou inscenace. Místy jí je jednoduše příliš. Jenže se zároveň těžko určuje, kde přesně by se mělo ubrat. To totiž výrazně závisí na vkusu konkrétního diváka. Přesto je velmi pravděpodobné, že si každý během představení najde alespoň jednu chvíli, kdy už toho na něj bude moc.
V anotaci je Vojcek popisován jako „třeskutá crazykomedie“. A vlastně je to stejně přesný popis jako jakýkoliv jiný. Inscenace totiž neustále balancuje mezi chaosem, nadsázkou, filozofií i čistou energií a odmítá se nechat jednoduše pojmenovat.
