Vzducholoď

Asi největším problémem je příběh, který se dá jen stěží kritizovat bez spoilerů, ale jednoduše nedává smysl. A to do takové míry, že jsem nenašla jiné logické vysvětlením, než že je inscenace od neurčité chvíle jen halucinacemi příslušných postav. Je přitom těžké určit, kdy by měla halucinace začít, protože svět Vzducholodi působí už od začátku fantaskně a s každou další absurdní situací a skutečností mě čím dál tím víc vtahoval do sebe. Přitom je spoustu těchto situací opravdu zajímavých a zábavných, bojužel jen do celkového obrazu příliš nezapadají.

Aqualung velmi dobře pracuje se samotným začátkem a vtahováním do světa. Bohužel mu v tom příliš nepomáhá scénografie. Ta je vlastně dost holá – zvlášť na steampunk, který si žádá hromadu ozubených koleček, převodů, kabelů a páček, a zvlášť na to, že se inscenace odehrává, netypicky pro Aqualung, vlastně v jedné lokaci, takže scéna by vůbec nemusela být nespecifická. Jednoduchost scény navíc podkopává fascinaci technikou a vynalézáním, která je jinak silným tématem inscenace - ten zázrak vědy, který má dostat lidstvo na Měsíc, vypadá vlastně dost jednoduše a prostě.

Kolem a kolem jde ale pořád o Aqualung – upřímné nadšení z hraní vás vtáhne do světa až tak, že se párkrát pro jistotu chytíte opěradla, když se vzducholoď naklání. Postavy jsou sice jednoduché, ale milé a sympatické (zejména Gustav Hašek v roli barmana je výborný) a to nadšení z objevování ve vás zůstane i po odchodu z divadla. Nicméně jde o první inscenaci Aqualungu, kterou jsem viděla a na kterou nemám chuť chodit znovu.