Za rohem svět režiséra Jiřího Adámka, je inscenace složená ze zdánlivě nesouvisejících scén a obrazů. Právě jejich volné řazení ale postupně vytváří prostor pro úvahu o herectví, identitě a způsobu, jakým člověk vystupuje před ostatními. Významnou roli v tom hrají rekvizity a práce s hereckou přítomností na jevišti.
Rekvizita jako výraz
Předměty zde většinou nefungují jako běžné rekvizity vytvářející realistické prostředí. Jejich význam je spíše symbolický a asociativní. Nevztahují se k jedné konkrétní interpretaci, ale vyvolávají různé významy podle zkušenosti diváka. Rekvizita tak není jen doplňkem herecké akce — stává se aktivním prvkem, který proměňuje význam celé situace.
Zároveň dává kontext jednotlivým výstupům. Například tričko s potiskem lidských nohou propojuje hereččin monolog „No a co…“ s motivem tělesnosti a fyzické existence. Význam tak nevzniká pouze skrze text, ale i skrze vizuální spojení mezi předmětem a hercem.
Když předmět doplňuje tělo
Často se navíc objevují objekty, které mají vůči herci nepřirozený vztah. Jsou příliš velké, deformované nebo fungují podle jiných pravidel než běžné předměty. Příkladem může být sako, které z jedné strany hoří a z druhé zůstává neporušené. Takové rekvizity narušují realistické vnímání situace a zdůrazňují stylizovanost celého světa inscenace.
Nejvýraznější jsou ale momenty, kdy předměty přímo zobrazují samotné herce — polštáře s jejich obličeji, plakáty nebo kartonové makety v životní velikosti. Rekvizita tak přebírá část hercovy identity, násobí ji a deformuje. Herec vedle své fyzické přítomnosti zároveň existuje i jako obraz sebe sama.
Tělo omezené vlastním obrazem
Tenhle princip má i konkrétní dopad na pohyb herce. Když například nese náruč polštářů se svým vlastním obličejem, omezuje ho to natolik, že nevidí pod nohy a zakopává. Jindy za sebou po schodech táhne vlastní podobiznu, která se pohybuje plynuleji než jeho skutečné tělo. Jeho identita tak jako by přesahovala hranice fyzického těla a rozprostírala se do prostoru skrze předměty.
Rekvizity jako rituální předměty
Důležitý je i způsob, jakým herci s rekvizitami zacházejí. Někdy působí manipulace s nimi zcela přirozeně, jindy naopak demonstrativně a téměř rituálně. Mnoho předmětů je navíc na scénu přinášeno odjinud, což vytváří dojem, že jde o pečlivě vybrané objekty se zvláštním významem. Rekvizity tak získávají téměř posvátný charakter a stávají se nositeli významu i paměti.
Herec jako postava
Podobně nejednoznačný je i vztah herce k postavě. Inscenace výrazně rozostřuje hranici mezi oběma rovinami — nejzřetelnější je to v okamžicích, kdy se účinkující oslovují svými skutečnými jmény. Divák si tak neustále uvědomuje přítomnost konkrétního člověka za postavou. Herec zde nepředstavuje úplně oddělenou fikční bytost, ale spíše variaci sebe sama.
Civilnost proti stylizaci
Tomu odpovídá i civilní způsob herectví. Herci nepůsobí dojmem, že by „hráli“ v tradičním slova smyslu. Jejich projev je úsporný, nenápadný a místy téměř dokumentární. Stylizace se objevuje hlavně v kompozici obrazů — například když herci dlouho setrvávají v jedné pozici nebo opakují stejný pohyb stále dokola. Právě kontrast mezi civilností projevu a stylizovaností obrazů vytváří zvláštní nejistotu ohledně toho, co je ještě role a co už autentický projev samotného herce.
Autentický projev?
Silným momentem je i prolomení čtvrté stěny, kdy Daniel Šváb komentuje jednu z předchozích scén a vysvětluje ji divákům. V jiné inscenaci by podobná situace mohla působit jako chvíle, kdy herec odkládá roli a mluví sám za sebe. Tady ale hranice mezi postavou a hercem zůstává nejasná. Přechod mezi monologem pronášeným „do prostoru“ a přímým oslovením publika je natolik plynulý, že není možné určit, v jaké pozici se herec právě nachází.
Postupně tak vzniká nejistota nejen ohledně identity herce, ale i samotné pravdy sdělení. Přestože Daniel Šváb ve svém výstupu nepůsobí vyloženě lživě, jeho monolog na mě postupně přestal působit důvěryhodně. Nenacházela jsem v něm konkrétní rozpory, ale právě neustálé rozostřování hranice mezi autenticitou a stylizací vedlo k pocitu, že pravdu zde nelze jednoznačně určit.
Identita jako proměnlivý obraz
Za rohem svět tak pracuje s rekvizitou nejen jako s výtvarným prvkem, ale především jako s prostředkem proměny identity. Předměty herce násobí, deformují a přenášejí část jeho přítomnosti mimo jeho tělo. Stejně nejednoznačný je i vztah herce k postavě — herec zde nikdy zcela neopouští sám sebe, ale zároveň nikdy nevystupuje úplně autenticky. Inscenace tak vytváří prostor, ve kterém se hranice mezi člověkem, rolí a obrazem neustále proměňuje.
